Děkujeme všem za sobotní anarchistický festival knihy. Zmizela spousta zinů, tašek i taštiček, doufáme, že budou sloužit a přinášet radost.
Ráda bych s váma sdílela můj sobotní deníček: Vesmír, klinika, hip hop a láska
O víkendu jsem seděla v panelu o subkulturách, politice a hudbě jako debatérka za rap. Na židli určené pro Daniela Ďurecha. Tomuto okamžiku předcházela řada událostí: Ve dvanácti letech jsem napsala svůj první repovej text, kterej byl o tom, že v týhle scéně zoufale chybí ženy, raperky. Ve dvaceti sem začala rapovat před lidma a vyslechla si komentáře jako “na holku dobrý”. A když mi bylo třicet, zkritizovala jsem tenhle panel o subkulturách na facebooku, protože v něm zoufale chyběly ženy. Protože prý nebyly zakladatelkami a když něco nezaložíte, nemůžete tomu rozumět. Jenže v sobotu ráno Daniel ochraptěl a účast v panelu zrušil. A tak byl osloven jiný muž, který odmítl a odkázal na mě (ten muž je feminista). A tak jsem seděla na Ďurechově židli s vlastním výkladem dějin rapové scény u nás, kterou právě tenhle člověk ovlivnil do té míry, že se z rapu vytratilo všechno, co je na něm důležité. Antifašismus, pokoru, mír a lásku nahradily děvky, kalby, pohrdání a macho kecy o tom, jak můžete být nejlepší, když na sobě budete makat. Nejlepší ve významu nejbohatší, nejúspěšnější, nadsamec. Bylo dobré sedět a vyprávět o velkých mužích našich rapových dějin, o tom, jak nejdřív pohrdali systémem a pak hráli na velikém koncertě pro prezidenského kandidáta, zaprodali se reklamním agenturám a s nimi si brandovali vlastní subkulturu. Byly to jiné dějiny, než by odvyprávěl James Cole, jeden z hybatelů tohoto procesu. Po dvouhodinové debatě za mnou přišly dvě ženy, které jsme neznala a moc mi děkovaly. Děkovat za účast v panelu, to mi přišlo zvláštní. Když jsem o tom pak přemýšlela, myslím, že mi děkovaly za to, že ony samy dostaly hlas v diskusi. Že to nebyla přednáška z dějin, jak ji slýcháme pořád dokola, z dějin hrdých válečníků a statečných bojovníků, ale pohled někoho, kdo se s nimi musel utkávat v úplně jiných soubojích. Ženy patři do panelů. Ženy umějí diskutovat, umějí mluvit, vyprávět příběhy, reflektovat události, analyzovat. A je důležité nechat jejich hlasy zaznít. Nejen proto, aby se naplnily kvóty a feministky držely hubu. Ale proto, že je v zájmu nás všech dívat se na věci kolem nás očima různých lidí, abychom jim mohli rozumět. Ženy patří do kapel, do writerskejch krů, za gramofony, do studií, patří za mikrofony, patří do dějin. A já moc děkuju člověku, co mi dal důvěru a řekl, že si tam nesedne, když mohu já, i člověku, co mě nakonec na tu židli posadil.
Martina
